JunkArt asi ve slovníku nenajdete, vymyslel jsem si ho. Je nevlastním bratrem ClipArtu a WordArtu. Junk mail je jeho přidrzlým strýcem a PopArt pak nekonečně vzdáleným prastrýcem. Sám sobě je bratrem i sestrou.

Obrázky kategorie junk mám v krabici založené zvlášť. Je celkem lhostejné, odkud pocházejí, nesjednocuje je nic krom nejasného pocitu, že jsou tak nějak junk.  Věci užívané, jeté, zchátralé. Veteš, brak, haraburdí. Ale v junkArt se může  na obrázku proměnit i starý strom, životem otlučený člověk, stejně jako z týchž důvodů poničený hrnek na kafe, židle, poklop kanalizace, doslouživší záchodová mísa nebo jiné objekty, jejichž kořeny jsou v minulosti a této doby přesahují pouze jakýmsi nedopatřením.

Junk je šestý malíček i třináctý měsíc z Konce léta hraného legendárními PPU.


Lipové špalky
Slunce malířem obscenit
Triumf přírody
Malostranské maličkosti
Čekající na svého kata


Na stole
Nemít peníze je někdy štěstí
Lidská obydlí
Bodies
Dedikace

Motto:

"Schodiště, které není od kroků notně vyšlapané,
je samo o sobě kusem nesmyslně sroubeného dříví."
(Franz Kafka, Aforismy)

Obrázky zvětšíte klepnutím na jejich miniatury. Click on the pictures to enlarge them...

             

Lipové špalky, Želechy, 24.7.1997 
Struktura sluncem vysušeného dřeva evokuje proměny. Život kmene skončil, ale jeho hmota trvá. Jako by přece jen žila, ale nějak jinak. Když odejde člověk, zůstane za ním to, co vykonal a v jistém smyslu i to, co nevykonal. Tedy také žije, ale nějak jinak.

 

 
     

               

Jiné špalky, Želechy, 10.8.2003 

Na stejném místě,
kde bývaly lipové špalky,
odpočívají teď kusy těl olší a topolů.

Ostré srpnové Slunce
maluje po líci dřeva obrazy.

Lehce obscénní,
leč mistrovské.


 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Záchodová mísa s rašícím drnem je ze Severního Irska. To je ovšem celkem lhostejné. Kromě poetiky nastíněné v úvodu spatřuji v tomto objektu triumf přírody nad časovou omezeností lidského díla. Taková představa nutně vyvolává melancholii, ale zároveň osvobozuje ducha. 

 

 

       

                
   
 


Praha, Malá Strana
Komínky, okap a kočka vyložená v okně vedla svatého obrázku. Ostré zimní slunce vytváří na zvětralé cihlové zdi pomíjivé obrazy. Hlava nosatého mužíka se vynořila, aby zakrátko opět zmizela. Jednou zachycena, ale sákne do popředí s naléhavostí ostinátní basové linky.

                
   


"Stromy jsou lidi," napsala mi kdysi Markéta. Nebe,  zem i blízké stromy jsou daleko. Seschlá koruna čeká na zprávu, ale žádná nepřichází. Sílí jen nevyřčené tušení pádu. Větve křečovitě natahují uši: Chvílemi se zdá,  jako by v dálce někdo zpíval. To vítr za kopcem si pohvizduje a beze spěchu brousí kosu. 

               
   


Zimní slunce proniká oknem i do míst, která bývají běžně temná. Jako smělý potápěč osahává předměty jindy nedostupné a zmocňuje se jich s lačností hladového somálského dítěte. Z banálního nepořádku vzniká baroko. Brutálními deformacemi šerosvitná plnost tvarů degraduje v plošný obtisk, aby nakonec znovu vstoupila zadními dvířky do prostoru zvlněného dotekem vyšších světů. 

               


Dublin, Abbey St.

Skleněné dlaždice
jsou už notně potlučené.
Majitel je buď osoba uvážlivá
nebo na výměnu nemá peníze.
V obou případech je třeba mluvit o štěstí.
Vždyť přirozená náprava by trvala
nejméně dalších třicet let.


 
 
   

        

Lidská obydlí jsou
naruby otočené nory,
nepevné pevnosti
proti živlům.

 

Potřeba jejich stavby a údržby
pramení z obecné představy
o bezpečném pohodlí
silných zdí
a plotů.

 

Avšak nomádi a lidé, kteří jsou domovem všude a nikde,
považují takové počínání za nadbytečné.
Protože nelze zároveň zničit všechno a nic,
jsou paradoxně jejich příbytky
nejpevnější.

 

        

 

   


Fyzické trvání hmoty
je velkolepým sledem obrazů,
který nemá začátku ani konce.

Fotografie náhodně zachytí
jednu fázi z bezpočtu jiných,
je plátkem vyříznutým z těla hada,
vteřinou ze století,
zrnkem písku
z pouště.
 

 

Vypadá to,
že všechno živé i neživé je schopno takřka libovolných proměn,
jejichž pomíjivé podoby jsou pouhou hrou
všudypřítomné a vše prostupující
imaginace.

 

   

   

Tuto stránku věnuji  Mejlovi Hlavsovi,  který to vzal příliš zkrátka.


 

© Jaroslav Chuchlík, 2002-2007

 Zvuková znělka: remastrovaný motiv ze skladby "Okolo okna" (PPU)