Motto:

Krajina s kameny.
Pod jedním z nich
přece musí být to místo:

propast s mořskou vodou vzdáleně hlomozící
a podkopávající bez přestání
naši domnělou pevninu.

(obrázek: Doolin, Ireland, Co. Clare)
 

Slova
Staří pošetilci
Co přinese příští den
Cesta a cíl
Krajiny nenávratu
V cizích službách
Ten, který běží napřed
Jako tulák
Nečekání 
Štěstí nešťastných
Pan Nikdo

Z hlubin času
Absolutní prázdnota
Sorry, Mr. Bruegel
Čuníci pana Orwella
Tato lebka, to je Helena
Všechno se může stát
Stále později
Miláčkové bohů
Děravý svět
Epilog
Dedikace

Obrázky zvětšíte klepnutím na jejich miniatury. Click on the pictures to enlarge them...

               

Slova
jsou pramenem
nedorozumění.

Ingmar Bergman


 

Další / next...



 

 

         


Staří pošetilci jsou věčné téma.
Od časů Lucase Cranacha staršího
se valně nezměnili.

Fatální přilnutí k někomu, kdo o blízkost nestojí,
je stejně zničující jako nejprudší nenávist.
Jako by šlo o nenávist vůči sobě samému,
o týž nepotlačitelný instinkt,
který vhání stáda velryb na mělčinu,
o skryté úsilí
směřující k sebezničení.

Další / next...  
 

 

               

Nikdo neví,
co přinese příští den.
Kolik Titaniků,
tolik hor ledu.

Jsou před námi,
nebo je nosíme
v sobě?

Další / next...  
 

 

       

Spočívá smysl cesty v jejím cíli,
nebo v ní samé?

Je-li každé místo cesty
dílčím cílem
a každý cíl
částí cesty,
není nač se ptát.

Ale kdesi
za hranicemi prostoru a času
mohou ležet další cíle,
patřící k jiným cestám.

A tak to,
co pokládáme za zdolanou metu,
může být ve skutečnosti
pouhou přestupní stanicí
na nekonečné cestě bez cíle.
 

   

   

 

               

Jistým bodem počínaje
slábne možnost návratu.

Cesta se ztrácí
a jít zpět
by stálo příliš mnoho sil.

Krom toho je nejisté,
zda by sem člověk napodruhé
vůbec trefil.

Další / next...

 
 

 

 








 

Všichni jsme trochu žoldáky v cizích službách.
Prací za úplatu
se vzdáváme části své svobody.

Obchodujeme
vlastními těly a duševním potenciálem,
aniž bychom v takovém počínání spatřovali
cokoli nemravného.

Prostituci, kterou lze chápat
jako prodej povýtce materiálního charakteru,
však považujeme
za nízkost.

Nejsou snad myšlenky
stejně intimní
jako pohlaví...

 

               

Některé severské národy
pokládají za přirozené,
že příchozího předchází
jeho duch.
Budoucí hostitel tedy má čas
postavit na kávu
a v klidu očekávat
návštěvu.
 

Další / next...  
   

 

 

     

Alespoň jednou za život je třeba odejít do pouště,
do neznámých měst a zemí. Být tulákem,
který se nestará o příští den.
Odkázán na vyšší vůli,
přízeň i nepřízeň cizích lidí,
vítr v zádech
a Slunce nad sebou.

Je to šílené, opojné, nebezpečné
a nezbytné.
 

 

 
  Další / next...

 

               


Kdo nic neočekává,
nemůže být zklamán.
Žije
v trvalé beznaději.
 

 

 

 

 

             


 




  Další / next...

Logicky vzato,
nelze být šťastný i nešťastný zároveň.
Ale není to jisté.

Štěstí oslabuje kritickou reflexi.
Čím déle trvá,
tím rychleji jeho prožitek slábne.
Nedostatek pocitu štěstí naopak reflexi umocňuje
a paradoxně se stává pramenem duchovní radosti,
tedy opět štěstí.

Pokud ovšem
může být řeč o nějakém lidském štěstí.
 

 

 

 

Nikdo o něm nic neví.
Scházívá pomalu po schodišti,
u výčepu
vypije pár piv
a pak jde domů.

Zavře za sebou dveře,
aby je po čase otevřel,
sešel pomalu po schodišti,
u výčepu
vypil pár piv
a vrátil se domů.

Další / next...

 

 


 

 

 

             


 







  Další / next...

Dobývání zasutého
z hlubin času
je věčnou prací
bez konce.

Stejně jako produkce
stále nových
artefaktů.

Nicméně,
minulému ani budoucímu nelze správně porozumět,
nechápeme-li význam
přítomnosti.

Jde o vítr v korunách někdejších stromů
právě teď kácených
budoucím dřevorubcem.
 

 

 

  /td>


Prostorová a časová nezávislost v mentální sféře
se z lidského hlediska projevuje jako absolutní prázdnota,
před kterou se třese všechno stvořené.

František Bardon
 

Další / next...

 

 

Někdy kolem roku 1588 namaloval vlámský malíř Pieter Bruegel starší Ikarův pád. Téma pojal zcela nepateticky a nepoučeného diváka vystavil trapným rozpakům. Odvážný letec totiž padá do mořských vod zcela nepovšimnut, malířem umístěn k pravému dolnímu okraji obrazu jako bezvýznamný detail.

Lidé pracují na polích, pasou ovce, plaví se po moři a tragický konec smělého snu je viditelně nezajímá. Ikaros se zřítil jakoby mimochodem a na řádu světa se tím nic nezměnilo. Individuální osud je zrnkem písku v poušti, člověk se zdá být ztracen v nekonečném vesmíru.



Původní černobílá reprodukce  je převzata z českého vydání Larousse Encyklopedie renesance a baroku, vydané v Odeonu v roce 1970. Protože se mi nepodařilo sehnat kvalitnější kopii, přeonačil jsem mistrovo dílo s drzostí a výtvarnou brutalitou sobě vlastní.

Další / next...

 

 

Chropot čuníků nelze přeslechnout.
Kdysi to možná bývali lidé,
ale jejich tváře, těla i vnitřní svět
se pozvolna
proměnily v ovar.

Nebo naopak?

Těžko rozlišit,
která tvář patří člověku
a která praseti.

Měrou měr stanovena
velikost korýtka
a chrochtání povýšeno
na úřední jazyk.

Boltce
opatřeny povinným tetováním:
United Animals.



Nevadí?

Spěte klidně.
Rest In Peace.

Amen.


Další / next...

 

  /td>






 

 

Holanovu Noc s Hamletem uvozuje dialog filosofa Menippa
s Hermem, poslem bohů a průvodcem duší do podsvětí.
Fragment pochází patrně z Hovorů podsvětních
od starořeckého spisovatele Lúkiána.

Menippos namítá, že vůkol vidí jen samé lebky
a kosti bez masa, které jsou si většinou podobné
a poťouchle žádá Herma, aby mu tedy ukázal Helenu,
neboť by ji sám nepoznal. 

"Tato lebka, to je Helena..., "
odvětí Hermes.
 












Další / next...

 

 







 


„Všechno se může stát,
všechno je možné a pravděpodobné.

Čas a místo neexistují.
Fantazie přede a tká nové vzory
na bezvýznamném podkladu skutečnosti.“

August Strindberg



Další / next...











 

 

 

 

     












Další / next...

Stále později
má nastat ta pravá chvíle.

Vize, sny a skrytá přání,
odpoutány od svých rezignovaných nositelů,
se zatím prožívají samy,
tak nějak stranou, souběžně a kradmo.

Zdá se být skvělé,
prožít a užít vše, nač člověk pomyslí.

Ale asi toho není třeba,
přiznáme-li myšlence stejnou autenticitu
jako domnělé realitě.
 

 

 

     









 




Miláčkové bohů umírají mladí,
říká se.

Nepoznají šediny, demenci
ani úpadek sil.

Odkládají těla ještě zánovní
a neomlácená,
o která se v body-second-handech
zákazníci perou.

Přesahuje-li vše živé i neživé
do dalších úrovní universa,
liší se
smrt od života
asi jako led
od vody.

 

 

Je to tak, milá M., jak píšeš.
Zpřetrhané vazby
znamenají malou smrt.

Jak ubývá herců a kulis, jimž jsme uvykli,
narůstá oslnivá vláda světla,
tiše ořezávajícího hrany lidí, domů i krajiny,
až ke stáru s údivem jistíme,
že jsme tamtéž,
a přece jinde.

 Kdysi důvěrně známý svět je děravý jako ementálský sýr,
plný matoucích průhledů
 a přestože přeplněn vším možným
i nemožným,
je v našich očích
ztichlou žhnoucí 
 poušti.

Poznámka:

Kdoví, zda něco podobného neměl na mysli Joseph Mallord William Turner (1775-1851), na jehož pozdních obrazech se tvary rozpouštějí v houstnoucím světle, aby jím nakonec byly pohlceny téměř beze zbytku (např. "Norham Castle, Sunrise", cca 1845, London National Gallery).

Také prostor pozdních fresek Giovanniho Battisty Tiepola (1696-1770), malíře benátské školy, je prakticky liduprázdný, vyplněný pouze "chvějivou vzdušností zářící prázdnoty" (Larrouse Encyclopedia of Renaissance and Baroque Art, 1964).

V absolutní prázdnotě světelného prostoru se zdají být obsaženy všechny tvary ve své nejdokonalejší podobě. Aktem stvoření z něho možná jen dočasně vystupují, aby se tamtéž, obráceny v oheň a prach, opět vrátily. 

 


Malé děti mohou věřit na strašidla. Předepisuje to tradice.
Hejkalové, víly a zkamenělé postavy jsou v pohádkách rovnocennými partnery králů, pekařů, retardovaných Honzů a jiných zcela reálných postav.
Mysl dospělého člověka bývá v tomto ohledu skeptičtější. Jedinec v nejlepších letech
a ve střízlivém stavu
nepřipustí možnost existence jezinek či skřetů,
ledaže by měl ve svém soukromí
co do činění s protějškem souměřitelných parametrů.





Ke stáru ale,
poučen mnohovrstevnatou košatostí světa,
se může člověk stát otevřenějším
k vnímání spodních proudů.


Deformovaný čas
a mísící se dimenze,
mohou být stejně reálné jako vesmír  v kapce vody,
po stropě
kráčející člověk v Bergmanově filmu,
nebo energeticky a prostorově transformovaní
námořníci z Philadelphia Experiment.

 

Zdá se,
že nic není zcela nemožné.
Pozitivistické lpění na smyslově ověřitelném poznání
stejně jako slepá religiozita,
jsou milosrdnými simplifikacemi
nekonečně
závratnější skutečnosti.

Svým způsobem jsou filosofické výklady světa
pohádkami pro dospělé.
Lidé se k nim uchýlili nejspíš proto,
aby se poté, co odloží plyšové medvědy,
okamžitě
nezbláznili.

Další / next...

 

Tuto stránku věnuji definitivně vzdálené  Markétě Zlesákové , inspirativní duši, které vděčím za mnohé.


 

Zvuková znělka: fragment vlastní kompozice "Vzdálený hlas"